Jako každý pes, i já jsem mimořádně opatrný na kosti, které dostanu. Čím větší, tím víc si lámu hlavu, kam ji bezpečně ukrýt. Páníček se mi kvůli tomu směje, protože nechápe, kdo by mi ji mohl chtít (a odvážit se) vzít, ale já mám svou hlavu.

Minulý týden byl Páníček na čtyři dny v Polsku a já byl sám. Náš kostelník Jan - aby mi zvedl náladu - mi věnoval velkou hovězí kost. Protože byla opravdu pěkná, dal jsem si s jejím ukrytím patřičně záležet. Nejdřív jsem ji schoval do štěrku v rohu dvora, po nějaké době jsem si to ale rozmyslel a zahrabal ji do hromady uhlí. Vypadal jsem jako horník, co právě vyfáral z dolu. Ještě když se Páníček vrátil, jsem byl černý od tlamy až po packy a padal ze mě mour na všechny strany (což Páníček, který chodí v bílém, velmi ocenil :-).